Homeopatická poradna, alternativní medicína

 Zdraví  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Homeopatická poradna, alternativní medicína
Kvě 092012
 

 

Na tomto místě bych se ráda s Vámi podělila o svůj prožitek, kdy jsem mohla být svědkem, jak razantně dokáže zasáhnout homeopatie – homeopatický lék. A kdy jsem byla zároveň konfrontována s oficiálním názorem, že na homeopatii se může spolehnout jen blázen a neodpovědný člověk.

 

Náš prostřední syn Cyril je odmalička alergický na včelí bodnutí. Přišli jsme na to záhy, protože manžel je včelař a děti si brával s sebou ke včelám od útlého věku. Cyrilovu alergii jsme řešili „jen“ pomocí homeopatie. Zabírala.

 

Po nějaké době, když bylo Cyrilovi asi devět let, přišel manžel s myšlenkou na desenzibilizaci a poslal mě na alergologii. Nechtělo se mi, ale šla jsem. V ordinaci alergoložky jsem měla pocit, že jsem se ocitla v jiném světě. Paní doktorka se mně na vše vyptala a byla zděšená, že s tak závažným onemocněním nedocházíme k lékaři a léčíme to homeopatií! Nakázala mi homeopatika vyhodit, protože nefungují (!) a vyzbrojila mne hromadou léků včetně adrenalinové injekce v případě nejvyššího ohrožení. Na mé nesmělé otázky po desenzibilizaci neodpovídala. Víckrát jsme k ní nešli. Dál jsme zasahovali homeopatií, bylo to zapotřebí asi třikrát a vypadalo to, že Cyrilovy reakce na včelí bodnutí jsou stále mírnější. Až jednou…

 

Manžel odešel i s dětmi ke včelám, Cyril odjel na kole za nimi. Věnovala jsem se svému, když tu se přede mnou objevil Cyril, v tváři oteklý a rudý, sliny mu kapaly na zem. Hned jsem věděla, co se stalo: „Tys tátovi nic neřekl, že?“ Podle reakce bylo jasné, že nedostal lék.

 

Uložila jsem ho na válendu a rychle pro Apis, homeopatikum vyrobené ze včely, které vždy pomáhalo. Nemohla jsem ho najít! Co teď? Cyril vypadal stále hůř. Vrhla jsem se ke skříni, kde jsem měla uloženu adrenalinovou injekci a četla návod k použití. Nedokázala jsem se rozhodnout a pozorovala s úzkostí syna. „Mám ti tu injekci píchnout?“ Špatně se mu dýchalo a jen huhlal: „Ty ne, taťka.“ Včelín je asi 300 metrů od domu, zavolala jsem manželovi, ať rychle přijede. Nečinně čekat jsem samozřejmě nedokázala a asi i nahlas jsem si říkala: „To jsi homeopat?“

 

Znovu jsem běžela do kuchyně a Apis našla! Cyril jen žádostivě špulil nateklé rty a s úlevou polykal homeopatické kapky, které jsem do něho proudem lila. Byl to zázrak… Ve vteřinách, přímo pod těmi krůpějemi, ztrácel Cyril svou namodralou barvu a začal normálně dýchat… Ve dveřích stanul manžel a já se svezla vedle Cyrila na zem a rozplakala se. Úlevou a vděčností za záchranu života.

 

Syn se z toho dostával samozřejmě déle. Až do večera ho bolelo břicho a svědilo celé tělo. Vyžádal si k tomu uzdravování televizi. Úsměvné bylo, že po jejím spuštění se na obrazovce objevil večerníčkový Človíček prchající před rojem včel.

 

Jako završení celého hlubokého prožitku bylo opět televizní vysílání. Přišla jsem za Cyrilem do pokoje právě ve chvíli, kdy ve Zprávách hlásili:

 

„Světová zdravotnická organizace nedoporučuje používání homeopatických léků… ohrožují na životě tím, že jsou neúčinné v případě závažných onemocnění…“